Urologie pro praxi 3/2006
Výsledky a rizika transplantace ledviny u dlouhodobě nefunkčního močového měchýře
MUDr. Miloš Broďák, MUDr. Pavel Navrátil, CSc., MUDr. Jaroslav Pacovský, doc. MUDr. Petr Morávek
Cíl: Cílem práce je retrospektivní analýza výsledků a rizik použití dlouhodobě nefunkčního močového měchýře při transplantaci ledviny. Soubor: Bylo hodnoceno 58 pacientů, kteří neměli žádnou nebo minimální diurézu a byli transplantováni v letech 2002–2004 . Soubor byl tvořen 20 ženami a 38 muži, průměrný věk byl 45,8 let. Doba anurie byla průměrně 43,4 měsíce, nejkratší 12 měsíců. Soubor byl rozdělen na dvě podskupiny. První tvořili nemocní s ledvinným selháním způsobeným glomerulopatií (chronická glomerulonefritis, polycystosis, atd.) – 42 pacientů. Ve druhé byli pacienti s intersticiální nefritis nebo refluxní nefropatií – 16 pacientů. Metoda: U první skupiny byl předpoklad dobré funkce dolních močových cest po transplantaci, a tak byli nemocní pouze sledováni po transplantaci dle subjektivního ohodnocení mikce se zaznamenáváním mikčních obtíží a počtu infekcí močových cest. Druhá skupina, kde se předpokládalo zvýšené riziko ohrožení graftu, byla vyšetřena navíc pomocí mikční cystografie, uretrocystoskopie a urodynamické studie. Tam, kde byl nalezen těžce poškozený měchýř s malou kapacitou a nízkou compliance, byla provedena před transplantací ještě augmentační cystoplastika, po které si nemocní prováděli plnění močového měchýře s cílem udržet dostatečnou kapacitu močového měchýře. Také u této skupiny byly sledovány komplikace v období po transplantaci. Výsledky: U první skupiny došlo k rychlému návratu funkce dolních močových cest a mikční obtíže nebo infekce močových cest nebyly častější než u jiných transplantovaných. Druhou skupinu jsme dále rozdělili na pacienty s intersticiální nefritidou a pacienty s refluxní nefropatií. Ve skupině s intersticiální nefritidou (6 pacientů) byla zjištěna dobrá funkce močových cest. Ve skupině s refluxní nefropatií (10 pacientů) byla u 6 pacientů zjištěna malá kapacita močového měchýře s nízkou kompliancí, proto u nich byla provedena augmentační cystoplastika, po které si nemocní pravidelně prováděli plnění močového měchýře. U 4 byly v předtransplatační přípravě zjištěny uspokojivé výsledky a augmentace nebyla provedena. U pacientů s refluxní nefropatií bez augmentace měchýře došlo u jednoho nemocného ke ztrátě graftu. Závěr: Dlouhodobě nefunkční močový měchýř u pacientů s primárním poškozením ledvin nepředstavuje zvýšené riziko ohrožení graftu. U pacientů s patologií dolních močových cest je vhodné v předtransplantační přípravě provést podrobné urologické vyšetření a při malokapacitním a hyperaktivním měchýři indikovat augmentaci močového měchýře.
Výsledky a rizika transplantace ledviny u dlouhodobě nefunkčního močového měchýře
Cíl: Cílem práce je retrospektivní analýza výsledků a rizik použití dlouhodobě nefunkčního močového měchýře při transplantaci ledviny. Soubor: Bylo hodnoceno 58 pacientů, kteří neměli žádnou nebo minimální diurézu a byli transplantováni v letech 2002–2004 . Soubor byl tvořen 20 ženami a 38 muži, průměrný věk byl 45,8 let. Doba anurie byla průměrně 43,4 měsíce, nejkratší 12 měsíců. Soubor byl rozdělen na dvě podskupiny. První tvořili nemocní s ledvinným selháním způsobeným glomerulopatií (chronická glomerulonefritis, polycystosis, atd.) – 42 pacientů. Ve druhé byli pacienti s intersticiální nefritis nebo refluxní nefropatií – 16 pacientů. Metoda: U první skupiny byl předpoklad dobré funkce dolních močových cest po transplantaci, a tak byli nemocní pouze sledováni po transplantaci dle subjektivního ohodnocení mikce se zaznamenáváním mikčních obtíží a počtu infekcí močových cest. Druhá skupina, kde se předpokládalo zvýšené riziko ohrožení graftu, byla vyšetřena navíc pomocí mikční cystografie, uretrocystoskopie a urodynamické studie. Tam, kde byl nalezen těžce poškozený měchýř s malou kapacitou a nízkou compliance, byla provedena před transplantací ještě augmentační cystoplastika, po které si nemocní prováděli plnění močového měchýře s cílem udržet dostatečnou kapacitu močového měchýře. Také u této skupiny byly sledovány komplikace v období po transplantaci. Výsledky: U první skupiny došlo k rychlému návratu funkce dolních močových cest a mikční obtíže nebo infekce močových cest nebyly častější než u jiných transplantovaných. Druhou skupinu jsme dále rozdělili na pacienty s intersticiální nefritidou a pacienty s refluxní nefropatií. Ve skupině s intersticiální nefritidou (6 pacientů) byla zjištěna dobrá funkce močových cest. Ve skupině s refluxní nefropatií (10 pacientů) byla u 6 pacientů zjištěna malá kapacita močového měchýře s nízkou kompliancí, proto u nich byla provedena augmentační cystoplastika, po které si nemocní pravidelně prováděli plnění močového měchýře. U 4 byly v předtransplatační přípravě zjištěny uspokojivé výsledky a augmentace nebyla provedena. U pacientů s refluxní nefropatií bez augmentace měchýře došlo u jednoho nemocného ke ztrátě graftu. Závěr: Dlouhodobě nefunkční močový měchýř u pacientů s primárním poškozením ledvin nepředstavuje zvýšené riziko ohrožení graftu. U pacientů s patologií dolních močových cest je vhodné v předtransplantační přípravě provést podrobné urologické vyšetření a při malokapacitním a hyperaktivním měchýři indikovat augmentaci močového měchýře.
