Pediatria pre prax 6/2001
Slovo úvodem
Není non-compliance našich pacientů i naší vizitkou? Nerespektování léčebného programu, které se v pediatrické praxi týká zejména dlouhodobě nemocných dětí, odhaluje vzájemně nedokonalou komunikaci mezi pacientem nebo jeho rodičem a zdravotníkem. Každá non-compliance je i naším selháním, i když jsme často přesvědčeni, že větší díl zavinění je na straně druhé. Nechce se nám mnohdy rozpitvávat příčiny nepřirozeně přerušeného vzájemného vztahu a poučit se alespoň pro příště. Tento typ selhání se stále nepokládá za pochybení profesního charakteru. Jsme přesvědčeni o své nevině. Samozřejmě, že i já jsem se setkal ve své praxi s několika pacienty nebo s jejich rodiči, kteří vědomě léky vynechali, pozměnili jejich dávkování nebo sami předčasně léčbu ukončili. Na tyto pacienty již před 2500 lety upozorňoval Hippokrates: „Je třeba myslet i na chyby pacientů, které je nutí lhát o tom, jak dodržují to, co jim předepíšeme“. Ale ruku na srdce, kolikrát si klademe otázky typu: „Porozuměl vůbec pacient nebo jeho rodič tomu, co bylo předepsáno nebo doporučeno? Jaké technické, emocionální nebo finanční možnosti má rodič při realizaci doporučených pokynů? Mají rodiče nemocného dítěte dostatek možností položit doplňující otázky, nebo diskutovat detaily mnohdy rozvětveného terapeutického programu? Není rodič, který nerespektuje rady dětského lékaře, ovlivněn nebo mylně informován zaručenou zprávou, kterou získal od jiného rodiče, babičky, přítele, lidového léčitele, bulvárního článku apod.? Můžeme konání matky, jenž intenzivně prožívá nemoc svého dítěte a nachází se v anxiózním ladění nebo psychickém vyčerpání, považovat za vědomé nerespektování léčby?“ Respektování doporučeného léčebného procesu může zásadně ovlivnit kvalita komunikace mezi zdravotníkem a pacientem. Kvalitní komunikaci si musíme hýčkat, pěstovat a neustále zdokonalovat. Napadá mě paralela s postgraduálním vzděláváním. Měli bychom se povinně připravovat na „atestaci z komunikace“. Málokdo z nás si uvědomuje, že kvalitní komunikace je často klíčem ke správné diagnóze. A dále. Informovanosti pacienta přísluší klíčová role. Sama o sobě ovšem ještě negarantuje respektování lékařského doporučení, ale je nezbytnou podmínkou, bez níž je compliance léčebného programu skoro nemožná. Kvalitní a korektní informovanost pacienta je patrně Achillovou patou našeho zdravotnictví. K léčbě nestačí, aby se pacient nebránil a nekladl odpor, ale je třeba, aby sám převzal kus odpovědnosti, vyvíjel snahu a spolupracoval s námi. Ze všech jeho otázek musíme mít radost, že na ně můžeme odpovídat. I když se opakují a z našeho pohledu jsou nerozumné nebo zbytečné. Na to všechno potřebujeme mnoho času. Když si jej neuděláme, nedivme se, že ne všichni a ne vždy nás budou respektovat. Když jsem v roce 1991 končil svůj čtyřměsíční studijní pobyt v Kodani a chtěl jsem se rozloučit se svým přítelem Kjeldem, který právě vyšetřoval pacienta v hematologické ordinaci, jeho sestřička se mi strašně omlouvala, že ho teď nemůže zavolat, protože bychom vyrušili právě vyšetřovaného pacienta. Uplynulo již 10 let, ale tento typ chování u nás ještě nepřevažuje. I proto jsem se rozhodl napsat několik svých pocitů k vánočnímu rozjímání. Vždyť právě o Vánocích mají k sobě lidé nejblíže. Dejme si společný dárek – bude stejně určen našim malým pacientům. prof. Vladimír Mihál
Slovo úvodem
Není non-compliance našich pacientů i naší vizitkou? Nerespektování léčebného programu, které se v pediatrické praxi týká zejména dlouhodobě nemocných dětí, odhaluje vzájemně nedokonalou komunikaci mezi pacientem nebo jeho rodičem a zdravotníkem. Každá non-compliance je i naším selháním, i když jsme často přesvědčeni, že větší díl zavinění je na straně druhé. Nechce se nám mnohdy rozpitvávat příčiny nepřirozeně přerušeného vzájemného vztahu a poučit se alespoň pro příště. Tento typ selhání se stále nepokládá za pochybení profesního charakteru. Jsme přesvědčeni o své nevině. Samozřejmě, že i já jsem se setkal ve své praxi s několika pacienty nebo s jejich rodiči, kteří vědomě léky vynechali, pozměnili jejich dávkování nebo sami předčasně léčbu ukončili. Na tyto pacienty již před 2500 lety upozorňoval Hippokrates: „Je třeba myslet i na chyby pacientů, které je nutí lhát o tom, jak dodržují to, co jim předepíšeme“. Ale ruku na srdce, kolikrát si klademe otázky typu: „Porozuměl vůbec pacient nebo jeho rodič tomu, co bylo předepsáno nebo doporučeno? Jaké technické, emocionální nebo finanční možnosti má rodič při realizaci doporučených pokynů? Mají rodiče nemocného dítěte dostatek možností položit doplňující otázky, nebo diskutovat detaily mnohdy rozvětveného terapeutického programu? Není rodič, který nerespektuje rady dětského lékaře, ovlivněn nebo mylně informován zaručenou zprávou, kterou získal od jiného rodiče, babičky, přítele, lidového léčitele, bulvárního článku apod.? Můžeme konání matky, jenž intenzivně prožívá nemoc svého dítěte a nachází se v anxiózním ladění nebo psychickém vyčerpání, považovat za vědomé nerespektování léčby?“ Respektování doporučeného léčebného procesu může zásadně ovlivnit kvalita komunikace mezi zdravotníkem a pacientem. Kvalitní komunikaci si musíme hýčkat, pěstovat a neustále zdokonalovat. Napadá mě paralela s postgraduálním vzděláváním. Měli bychom se povinně připravovat na „atestaci z komunikace“. Málokdo z nás si uvědomuje, že kvalitní komunikace je často klíčem ke správné diagnóze. A dále. Informovanosti pacienta přísluší klíčová role. Sama o sobě ovšem ještě negarantuje respektování lékařského doporučení, ale je nezbytnou podmínkou, bez níž je compliance léčebného programu skoro nemožná. Kvalitní a korektní informovanost pacienta je patrně Achillovou patou našeho zdravotnictví. K léčbě nestačí, aby se pacient nebránil a nekladl odpor, ale je třeba, aby sám převzal kus odpovědnosti, vyvíjel snahu a spolupracoval s námi. Ze všech jeho otázek musíme mít radost, že na ně můžeme odpovídat. I když se opakují a z našeho pohledu jsou nerozumné nebo zbytečné. Na to všechno potřebujeme mnoho času. Když si jej neuděláme, nedivme se, že ne všichni a ne vždy nás budou respektovat. Když jsem v roce 1991 končil svůj čtyřměsíční studijní pobyt v Kodani a chtěl jsem se rozloučit se svým přítelem Kjeldem, který právě vyšetřoval pacienta v hematologické ordinaci, jeho sestřička se mi strašně omlouvala, že ho teď nemůže zavolat, protože bychom vyrušili právě vyšetřovaného pacienta. Uplynulo již 10 let, ale tento typ chování u nás ještě nepřevažuje. I proto jsem se rozhodl napsat několik svých pocitů k vánočnímu rozjímání. Vždyť právě o Vánocích mají k sobě lidé nejblíže. Dejme si společný dárek – bude stejně určen našim malým pacientům. prof. Vladimír Mihál
