Pediatria pre prax 4/2004
Dvě poznámky k článku „Chyby v péči o novorozence po propuštění z nemocnice – 1. část“
Úvodem bych rád vyslovil dík paní doktorce Weberové za její článek. Podává velmi srozumitelnou a přehlednou formou informace, které, jak věřím, jsou nebo by měly být pro každého praktického lékaře pro děti a dorost samozřejmostí. Měl jsem mnoho let možnost pravidelně vykonávat služby na dětském oddělení a dobře vím, jak zkreslený může být pohled nemocničního lékaře na problematiku práce PLDD. Velmi oceňuji, že určité projevy pocitu nadřazenosti, které často vnímáme z klinických pracovišť i z nemocnic, z článku necítím. Přesto bych se rád pozastavil u dvou problémů. Pověra o „slabém mléku“ je jedním z nejhlouběji zakořeněných bludů, s jakým se setkávám průběžně celých 18 let své práce. Nemohu samozřejmě mluvit za všechny kolegy, ale tvrdit, že „tato informace zaznívá denně v mnoha ordinacích PLDD…“, zdá se mi poněkud nekorektní. Mívám někdy intenzivní pocit, že jediným cílem všech babiček, tetiček, sousedek a kamarádek je mladou maminku co nejvíce vyděsit, vystrašit, ba přímo psychicky zdeptat množstvím „zaručených“ informací. Pověra o slabém mléku patří mezi ty nejúčinnější a – bohužel – šíří se, stejně jako svrab, pouhým kontaktem s dotyčnou „dobře informovanou“ osobou. Neznám jediného pediatra, který by netrpěl floridní intolerancí slabého mateřského mléka. Mohu paní doktorku ujistit, že boj s tímto větrným mlýnem je naším denním chlebem. Odstaveček o kontrolním kojení začíná strohým tvrzením, že „kontrolní kojení je nesmyslné“. Tak, jak je dále v článku vykresleno, skutečně nesmyslné je a neodpustím si malé přátelské rýpnutí: Nepřipomíná výše popsaný způsob kojení běžnou praxi na mnohých novorozeneckých či kojeneckých odděleních, která, bohužel, nejsou vždy tak docela „Baby friendly“? Doporučení, že „je vhodné sledovat vypité dávky během celých 24 hodin nejlépe několik dní po sobě“ , je z tohoto pohledu stejně nesmyslné a v praxi běžně neproveditelné, pokud rodina nemá doma kojeneckou váhu. Chce-li lékař kontrolní kojení provádět (a musím přiznat, že k tomuto kroku se čas od času odhodlám), musí k tomu vytvořit vhodné podmínky. Ani pak však výsledek nelze přeceňovat a je nutno jej považovat pouze za orientační. Závěrem bych rád ocenil poznámku na konci článku o tom, že je chybou nutit matku ke kojení. Byl jsem svědkem velmi nevybíravého nátlaku ze strany zdravotníka, hraničícího až s citovým vydíráním. Věřím, že podobných extrému není u nás mnoho. Mé drobné výtky nemění nic na tom, že uvedený článek považuji za kvalitní, zdařile zpracovaný a velmi potřebný. Těším se na jeho druhou část.
Dvě poznámky k článku „Chyby v péči o novorozence po propuštění z nemocnice – 1. část“
Úvodem bych rád vyslovil dík paní doktorce Weberové za její článek. Podává velmi srozumitelnou a přehlednou formou informace, které, jak věřím, jsou nebo by měly být pro každého praktického lékaře pro děti a dorost samozřejmostí. Měl jsem mnoho let možnost pravidelně vykonávat služby na dětském oddělení a dobře vím, jak zkreslený může být pohled nemocničního lékaře na problematiku práce PLDD. Velmi oceňuji, že určité projevy pocitu nadřazenosti, které často vnímáme z klinických pracovišť i z nemocnic, z článku necítím. Přesto bych se rád pozastavil u dvou problémů. Pověra o „slabém mléku“ je jedním z nejhlouběji zakořeněných bludů, s jakým se setkávám průběžně celých 18 let své práce. Nemohu samozřejmě mluvit za všechny kolegy, ale tvrdit, že „tato informace zaznívá denně v mnoha ordinacích PLDD…“, zdá se mi poněkud nekorektní. Mívám někdy intenzivní pocit, že jediným cílem všech babiček, tetiček, sousedek a kamarádek je mladou maminku co nejvíce vyděsit, vystrašit, ba přímo psychicky zdeptat množstvím „zaručených“ informací. Pověra o slabém mléku patří mezi ty nejúčinnější a – bohužel – šíří se, stejně jako svrab, pouhým kontaktem s dotyčnou „dobře informovanou“ osobou. Neznám jediného pediatra, který by netrpěl floridní intolerancí slabého mateřského mléka. Mohu paní doktorku ujistit, že boj s tímto větrným mlýnem je naším denním chlebem. Odstaveček o kontrolním kojení začíná strohým tvrzením, že „kontrolní kojení je nesmyslné“. Tak, jak je dále v článku vykresleno, skutečně nesmyslné je a neodpustím si malé přátelské rýpnutí: Nepřipomíná výše popsaný způsob kojení běžnou praxi na mnohých novorozeneckých či kojeneckých odděleních, která, bohužel, nejsou vždy tak docela „Baby friendly“? Doporučení, že „je vhodné sledovat vypité dávky během celých 24 hodin nejlépe několik dní po sobě“ , je z tohoto pohledu stejně nesmyslné a v praxi běžně neproveditelné, pokud rodina nemá doma kojeneckou váhu. Chce-li lékař kontrolní kojení provádět (a musím přiznat, že k tomuto kroku se čas od času odhodlám), musí k tomu vytvořit vhodné podmínky. Ani pak však výsledek nelze přeceňovat a je nutno jej považovat pouze za orientační. Závěrem bych rád ocenil poznámku na konci článku o tom, že je chybou nutit matku ke kojení. Byl jsem svědkem velmi nevybíravého nátlaku ze strany zdravotníka, hraničícího až s citovým vydíráním. Věřím, že podobných extrému není u nás mnoho. Mé drobné výtky nemění nic na tom, že uvedený článek považuji za kvalitní, zdařile zpracovaný a velmi potřebný. Těším se na jeho druhou část.
