-1.png)
Psychiatria pre prax 4/2006
Péče o suicidálního pacienta
Stanovení rizika sebevraždy patří k nejběžnějším problémům urgentní psychiatrie. Suicidalita jako symptom se může objevit u všech psychiatrických onemocnění, ale i nezávisle na psychiatrickém onemocnění ve vážných životních krizích. Z psychických poruch na suicidální tendence musíme myslet zejména u deprese, psychózy, agitovanosti, u těžkých úzkostných poruch, posttraumatické stresové poruchy, hypochondrické poruchy a u hraniční poruchy osobnosti. Každou zmínku o suicidiu ze strany pacienta je potřebné brát vážně. První pomoc spočívá v krizové intervenci, identifikaci stresorů, navázání kontaktu a vytvoření terapeutického vztahu. Jedinec s vysokým suicidálním rizikem, který sám nad sebou ztrácí kontrolu, se musí dostat pod zevní kontrolu. Při akutním nebezpečí suicidia je nutná hospitalizace. Při úvaze o směru intervence je užitečné si zmapovat pacientovy motivy. Při zjištění psychické poruchy by se mělo postupovat jak farmakoterapeuticky, tak psychoterapeuticky. Čím hlubší, akutnější a naléhavější je nebezpečí suicidia, tím důležitější je použití sedativní farmakoterapie. Terapeut by se měl ze všech sil snažit o empatii k pacientovým pocitům, protože pocit nepochopení může postiženého posunout blíže k suicidiu. Pomocí empatie a citlivých otázek pomáháme pacientovi propojit se s vlastními emocemi i skrytými ambivalencemi – ujasňuje si pomocí verbalizace problémy, které ho tíží. Většinu pacientů s lehčími suicidálními tendencemi je však možné vést ambulantně, pokud se podařilo vytvořit důvěryhodný vztah, daří se často monitorovat jejich stav a je možné vytvořit podpůrný systém v rodině nebo přátelských vztazích.
Péče o suicidálního pacienta
Stanovení rizika sebevraždy patří k nejběžnějším problémům urgentní psychiatrie. Suicidalita jako symptom se může objevit u všech psychiatrických onemocnění, ale i nezávisle na psychiatrickém onemocnění ve vážných životních krizích. Z psychických poruch na suicidální tendence musíme myslet zejména u deprese, psychózy, agitovanosti, u těžkých úzkostných poruch, posttraumatické stresové poruchy, hypochondrické poruchy a u hraniční poruchy osobnosti. Každou zmínku o suicidiu ze strany pacienta je potřebné brát vážně. První pomoc spočívá v krizové intervenci, identifikaci stresorů, navázání kontaktu a vytvoření terapeutického vztahu. Jedinec s vysokým suicidálním rizikem, který sám nad sebou ztrácí kontrolu, se musí dostat pod zevní kontrolu. Při akutním nebezpečí suicidia je nutná hospitalizace. Při úvaze o směru intervence je užitečné si zmapovat pacientovy motivy. Při zjištění psychické poruchy by se mělo postupovat jak farmakoterapeuticky, tak psychoterapeuticky. Čím hlubší, akutnější a naléhavější je nebezpečí suicidia, tím důležitější je použití sedativní farmakoterapie. Terapeut by se měl ze všech sil snažit o empatii k pacientovým pocitům, protože pocit nepochopení může postiženého posunout blíže k suicidiu. Pomocí empatie a citlivých otázek pomáháme pacientovi propojit se s vlastními emocemi i skrytými ambivalencemi – ujasňuje si pomocí verbalizace problémy, které ho tíží. Většinu pacientů s lehčími suicidálními tendencemi je však možné vést ambulantně, pokud se podařilo vytvořit důvěryhodný vztah, daří se často monitorovat jejich stav a je možné vytvořit podpůrný systém v rodině nebo přátelských vztazích.
