-1.png)
Neurológia pre prax 1/2001
Diagnostika a klinické příznaky Parkinsonovy nemoci
Parkinsonova nemoc je nejčastější příčinou parkinsonismu. Základní klinické příznaky Parkinsonovy nemoci (PN) jsou klidový třes, rigidita, akineze a postižení posturálních reflexů. V rámci diferenciální diagnostiky PN je nutné odlišit další onemocnění s převahou postižení extrapyramidového systému, klinicky napodobující Parkinsonovu nemoc. Patří mezi ně sekundární parkinsonismus (navozený léky, toxiny, vaskulární, posttraumatický a postinfekční parkinsonismus, při neoplasmatech centrálního nervového systému (CNS), normotenzní hydrocefalus), dále parkinsonismus v rámci heredodegenerativních onemocnění a tzv. Parkinson-plus syndromy (progresivní supranukleární paralýza, multisystémová atrofie, striatonigrální degenerace). Etiologie PN je doposud ne zcela jednoznačně objasněna, hovoří se o multifaktoriálních vlivech (genetická predispozice, vliv životního prostředí a proces stárnutí). Klinické příznaky PN jsou motorické a nemotorické, mezi něž se řadí příznaky z postižení autonomního nervového systému, sensitivního a sensorického systému, příznaky neuropsychiatrické a tzv. příznaky nespecifické. K diagnóze PN pomáhají terapeutické testy: L-DOPA test a apomorfinový test. Kromě klinické diagnostiky se užívá i dalších pomocných vyšetřovacích metod ke konečné diagnóze PN a její diferenciální diagnóze – zobrazovací, laboratorní, genetická a další odborná vyšetření. Ke kvantifikaci postižení pacientů s PN a hodnocení efektu léčby se v klinické praxi užívá řada hodnotících stupnic. Nejvíce užívanou hodnotící stupnicí je dnes UPDRS (Unified Parkinson´s Disease Rating Scale). Klíčem k úspěšné terapii Parkinsonovy nemoci je její časná a správná diagnostika.
Kľúčové slová: Parkinsonova nemoc, diagnostika, klinické příznaky.
Diagnostika a klinické příznaky Parkinsonovy nemoci
Parkinsonova nemoc je nejčastější příčinou parkinsonismu. Základní klinické příznaky Parkinsonovy nemoci (PN) jsou klidový třes, rigidita, akineze a postižení posturálních reflexů. V rámci diferenciální diagnostiky PN je nutné odlišit další onemocnění s převahou postižení extrapyramidového systému, klinicky napodobující Parkinsonovu nemoc. Patří mezi ně sekundární parkinsonismus (navozený léky, toxiny, vaskulární, posttraumatický a postinfekční parkinsonismus, při neoplasmatech centrálního nervového systému (CNS), normotenzní hydrocefalus), dále parkinsonismus v rámci heredodegenerativních onemocnění a tzv. Parkinson-plus syndromy (progresivní supranukleární paralýza, multisystémová atrofie, striatonigrální degenerace). Etiologie PN je doposud ne zcela jednoznačně objasněna, hovoří se o multifaktoriálních vlivech (genetická predispozice, vliv životního prostředí a proces stárnutí). Klinické příznaky PN jsou motorické a nemotorické, mezi něž se řadí příznaky z postižení autonomního nervového systému, sensitivního a sensorického systému, příznaky neuropsychiatrické a tzv. příznaky nespecifické. K diagnóze PN pomáhají terapeutické testy: L-DOPA test a apomorfinový test. Kromě klinické diagnostiky se užívá i dalších pomocných vyšetřovacích metod ke konečné diagnóze PN a její diferenciální diagnóze – zobrazovací, laboratorní, genetická a další odborná vyšetření. Ke kvantifikaci postižení pacientů s PN a hodnocení efektu léčby se v klinické praxi užívá řada hodnotících stupnic. Nejvíce užívanou hodnotící stupnicí je dnes UPDRS (Unified Parkinson´s Disease Rating Scale). Klíčem k úspěšné terapii Parkinsonovy nemoci je její časná a správná diagnostika.
Keywords: Parkinsonova nemoc, diagnostika, klinické příznaky.
