Pediatria pre prax 4/2002
Slovo úvodem-Alternativní verzus vědecká medicína?
Slovo úvodem – Alternativní verzus vědecká medicína? Svět je plný paradoxů. Medicína v posledních 50 letech dosáhla téměř neuvěřitelných úspěchů a přesto nebyla nikdy tak tvrdě kritizována jako dnes a nikdy se z hlubin mystiky a magie nevynořilo tolik staronových, exotických i nově vymyšlených léčebných metod nazývaných souborně nekonvenční nebo alternativní medicínou (AM). Primárně byly doménou léčitelů, ale nyní je ve stále větší míře používají i lékaři, svedení barnumskou reklamou propagátorů AM nebo vidinou zisku, k léčbě snad všech chorob a ve všech oborech medicíny včetně pediatrie. Děti jsou dokonce jednou z preferenčních cílových skupin pro nekonvenční léčbu. Léčitelé a mnozí lékaři demagogicky a sugestivně nabízejí metody údajně nové, levné, účinné a zejména bezrizikové a současně straší rodiče zveličenými riziky moderní medicíny, „chemií“ a zářením. Zmatení rodiče podléhají. O rizicích AM se nemluví a o jejích obětech, které vidí dětští onkologové, veřejnost neví. A málokdo si uvědomuje, jak nebezpečná je aktivita léčitelů a klasických homeopatů, kteří brojí proti povinnému očkování dětí. Ano, AM se stala vážným problémem v pediatrii, a vážně se i tváří. Dnes už to není nesouvislá tříšť stovek kuriózních metod, ale „jiná medicína“ s vlastním „celostním“ paradigmatem, i když jen chatrně opřeným o filozofický holizmus, mylně chápanou moderní kvantově relativistickou fyziku a psychosomatiku. Vědecká medicína přesto AM odmítá. Právem. Metody AM: nejsou v souladu s obecně akceptovanými přírodními zákony odporují konkrétním vědeckým poznatkům nejsou logicky konzistentní jejich specifickou účinnost nepotvrdily klinické experimenty. Těmto kritériím nevyhověla žádná z metod AM, počínaje homeopatií, tradiční akupunkturou, biotronikou a absurdní urinoterapií nebo psychickou chirurgií konče. Má lékař takové metody AM používat? Zdánlivě jednoduchá odpověď. Lékař přece ví, že medicína má být založena na důkazech a měl by vědět, že diagnostické a léčebné prostředky AM jsou neúčinné, ale stojí dnes pod tlakem pacienta, který má nedůvěru k vědecké medicíně, hledá alternativu a nárokuje právo na svobodné rozhodnutí o léčbě. Jednoznačné vodítko v legislativě ani v doporučení lékařských organizací lékař nemá. Jistěže uznává deklarovanou povinnost léčit „v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy“, jenže nikde nenajde taxativní výčet metod, které zdravotnická legislativa odmítá. A němá je i komora. Vodítkem nemohou být ani ambivalentní doporučení orgánů Evropské unie, kam toužíme vstoupit, ani zákony evropských států, kde existují, z hlediska vztahu k AM, nejrůznější zdravotnické systémy, od přísně restriktivních k tolerantním. Jaký zákon o zdravotní péči vybereme my? Máme AM zakázat a připravit pacienta, kterého medicína zklamala, o poslední naději a o svobodu rozhodovat o sobě, nebo dát medicíně bezbřehou svobodu, kdy bude léčit kdokoli a jakkoli podle přání pacienta, jak je tomu třeba v Holandsku? Já jsem pro cestu kompromisní. Státem řízené a garantované zdravotnictví by mělo poskytovat jen medicínu založenou na důkazech, soukromá sféra by léčila „svobodně“, ale v režimu živnostenského zákona. Příprava nových zdravotnických zákonů je však v rukou politiků, většinou laiků, vydaných tlaku alternativní lobby. S tím bychom se neměli smířit. Problém AM by se měl stát předmětem široké veřejné diskuze, ve které by byl silně slyšen hlas lékařů a jejich vědeckých společností, jakou je i Česká společnost pediatrická. Ale ani jasná legislativa, standardy, stanovy, kodexy a usnesení problém AM nevyřeší. I lékař chce svou svobodu a na něm bude záležet, jak bude konkrétní chorobu konkrétního pacienta léčit. Přál bych všem pacientům, aby se jejich lékař při svém rozhodování neřídil pouhými pocity, vírou, módou, schématy, vidinou zisku nebo jen přáním pacienta, ale aby plně využíval ten nejcennější dar, který nám příroda dala, zdravý kritický rozum. Pak jistě dá před absurdními, ad hoc účelově vymyšlenými a všem vědeckým poznatkům odporujícími metodami přednost moderní medicíně, impozantní stavbě, kterou trpělivě po staletí budovaly tisíce seriózních vědců a kliniků.
