Pediatria pre prax 5/2002

Slovo úvodem

Motto: Když přišel prosit o radu muž, s jehož manželstvím to šlo z kopce, Mistr řekl: „Musíš se naučit své ženě naslouchat.“ Muž si vzal radu k srdci a po měsíci se vrátil, aby Mistrovi sdělil, že se naučil poslouchat každé slovo, které žena říká. I pravil Mistr s úsměvem: „Teď jdi domů a naslouchej každému slovu, které neříká.“ (Anthony de Mello, SJ: Minutová moudrost) Čas od času se vracím ke svým nejmilejším knížkám, abych utekl tomu všednímu běžnému neutuchajícímu shonu, kdy běhám ať už obrazně, nebo doopravdy od svého jednoho pacienta ke druhému. A v klidu s knihou Malý princ od pana Antoine de Saint-Exuperyho, která je věnována „dospělému člověku, když byl malým chlapcem“ si uvědomuji, kolikrát je snadnější vidět velký neforemný klobouk než slona, kterého spolknul hroznýš. Pokouším se chápat myšlení Malého prince a uvědomuji si často krutou pravdu: „Nikdy nevidíme to, co je důležité…“ Pojďme si zahrát jednoduchou hru! Naslouchejme otázkám a slovům, která obyčejně děti neříkají, vždyť Mistr tak poradil nešťastnému muži a nechejme si tedy poradit i my. Vezměme otázky a odpovědi s určitou nadsázkou a nadhledem a i když nám někdy nepříjemně zní, pokusme se chápat dětský úhel pohledu. Nemoci se nevyhýbají ani dětem, a tak se může stát, že je nezbytné vyšetření a třeba i několik dní nutný pobyt v nemocnici na dětském oddělení. A už je tu náš malý pacient: „Strejdo (to je pan doktor, napomíná maminka), proč máš na sobě všechno bílé ?“ Taková jasná otázka! Jasná je i odpověď: „Abys věděl, že jsem pan doktor.“ „Ale já přece vím, že jsi doktor, maminka říkala, že za tebou musíme jít,“ namítá malý capart. „Tak proto, abych tě nenakazil!“ to je argument! „A ty se strejdo převlékáš ke každému dítěti znovu a znovu??“ otázky začínají být dotěrnější. Teď si uvědomuji, že mám na sobě bílé oblečení již několik dní, že jsem v něm prošel několikrát oddělení a ještě byl na obědě a na konziliích. Na odpověď: „To mám proto, abys mne neušpinil ty,“ se už nezmohu. Otázka střídá otázku, konečně jsem se odpovědi na první sérii otázek úspěšně vyhnul a už následují další. „Proč tu musím zůstat v nemocnici sám bez maminky, já bych ji tu chtěl mít, “ a tu může záležet na situaci jak vysvětlíme, proč to nejde. „Už jsi velký a statečný, jsou ti už čtyři roky, tak to tu sám vydržíš,“ už je vidět sprint myšlenek v dětské hlavě – jak to ví, že jsem statečný, jak to ví, že to tu vydržím, když mne vidí poprvé v životě a já sám mám strach. Ani jiná odpověď: „Teď nemáme místo pro maminku,“ nedokáže uspokojit. „Tak oni nemají místo a přesto si mne tu chtějí nechat. Naštěstí mám hodnou maminku, a tak tu se mnou chce zůstat za každou cenu.“ Všechno dobře dopadlo, ten malý capart tu má svoji maminku, a tak noc proběhla v klidu. Ale ráno! „Proč musím vstávat tak brzy, když se mi chce ještě spát?“ Tuto otázku musím chtěj nechtěj přeslechnout, protože odpověď je mimo dětské chápání. Nebo si myslíte, že dítě pochopí, že sestřičky jsou již od 6 hodin v práci a musí vše zvládnout, že už je tu snídaně, protože paní kuchařky jsou už od 5 hodin v práci, že odebraná krev musí být v laboratoři do 7 hodin, protože jsou všichni připraveni krev vyšetřit. Naštěstí otázka hned zapadne, protože ji stíhá další: „Kam to jdeme, co mi budete dělat, proč nemůže jít maminka se mnou?“ Elegantně se snažíme vycouvat i z této otázky: „Pojď, hned budeme zpátky.“ Odvážnější dospělí ještě dodávají: „Jenom ti nabereme krev, neboj se, to nebolí, to vydržíš.“ A dítě začíná mít strach, co to je nabrat krev, proč to nesmí maminka vidět, proč mi říká, že to nebolí, když jsem se na to neptal, proč mám vydržet něco, co nebolí. Otázky by neměly konce, ale už není nikdo, kdo by byl ochoten na ně odpovídat. Než se náš malý pacient vzpamatuje, je odběr krve hotov. „Tak vidíš, že to nebolelo!“ ale bolelo a horší byl ten strach a obava z neznámého. „Kam mne to zase vedou?“ už se raději náš malý pacient neptá, protože zatím nedostal žádnou uspokojivou odpověď. K jeho překvapení sestřička mu ráda s úsměvem řekne, že jdou na ultrazvuk (možno dosadit – na rentgen, na ušní atd.). „Ale co to je, bolí to?“ a otázky mohou jít zase kolem dokola. Ale nejen malé děti mají stále otázky, pojďme naslouchat i těm starším dětem a dospívajícím. V duchu můžeme slyšet: „Proč na velké vizitě všichni mluví tak, že jim nerozumím? Proč se o své nemoci dovídám jen od rodičů, kteří jí sami dobře nerozumí? Proč se musím svlékat před ostatními, abych všem ukázal svou „bolístku“? Proč se všichni na pokoji dovídají o mých nemocech, když já to nechci! Proč se nemohu s někým podělit o své obavy?“ Otázka střídá otázku. Na nevyřčené otázky se zdá nejjednodušší neodpovídat. Nakonec si musím uvědomit, že pokud bych prošel se svými pacienty vše potřebné a zodpověděl všechny položené i nepoložené otázky a ještě měl čas se nad nimi zamýšlet, moc by mně ho nezbylo na „pořádnou“ práci. Není ale cíl „pořádné“ práce pro všechny nejen zdraví dítěte, ale také jeho ochrana před strachem, obavami, neznámem, bolestí a dalšími nepříznivými vlivy. Na to je potřeba ale hodně spolupracovníků – chápajících lékařů, chápajících sester, chápajících pedagogů, ale i všech ostatních pracovníků – sanitářů, laborantů a dalších. Děti se ptají nejen v nemocnicích, ale i na středisku bychom mohli v duchu slyšet otázky. „Víš strejdo (dosaď třeba teto, pane doktore, paní doktorko) jak to vypadá na dětském oddělení, kam mne posíláš? Může tam být maminka pořád se mnou, budu tam mít dost hraček, mohu si nechat mobil, abych mohl kdykoliv domů zavolat, mohu mít návštěvu, pokud ji budu potřebovat???“ Ví opravdu všichni obvodní pediatři, co se změnilo za poslední 3 roky (možno dosadit 5, 10, 15 let) v přístupu k nemocným dětem v jejich nemocnici? Již mnoho let se na našem oddělení snažíme odpovídat i na „tiché“ otázky a pomáhat svým pacientům. Každý z nás by si měl udělat chvilku, aby si hlavně sám sobě zodpověděl otázky vyřčené i nevyřčené a postavil se k nim tak, aby proud otázek mohl být příště kratší a aby odpovědi mohly uspokojit našeho malého pacienta. Vždyť pouze pravdivé odpovědi na položené i nepoložené otázky nás mohou dovést ke zlepšení přístupu ke všem našim malým pacientům. Ten čas, který věnujeme nicnedělání a „jen přemýšlení“ si naši malí pacienti opravdu zaslouží P.S. Tento úvodník bych rád věnoval zesnulé paní doktorce Olze Starkové, mé přítelkyni, která byla silným neúnavným motorem mé práce věnované zlepšení přístupu k hospitalizovaným dětem.