Pediatria pre prax 2/2003

Očkování u dětí

Očkování u dětí V rámci péče o děti a dorost představuje očkování jednu z nejdůležitějších součástí prevence infekčních nemocí, je to tedy metoda, jak těmto chorobám předejít. I když většina dětských infekčních onemocnění nemá závažný průběh, přesto se v určitém procentu i u nich vyskytují závažné komplikace, které zanechávají trvalé následky a někdy mohou ohrozit i život dítěte. Roli hrají i ekonomické aspekty – pokud by dětská populace nebyla plošně očkována, bylo by nutné vynaložit podstatně vyšší částky na léčbu dané infekční nemoci, event. následnou péči o jedince s trvalými následky. Národní očkovací programy jsou příkladem úspěšné prevence řady infekčních nemocí, které v době před zavedením očkování (vakcinace) postihovaly desítky tisíc dětí. Nejlepším příkladem, jak prospěšné jsou tyto programy, jsou statistiky Světové zdravotnické organizace a Mezinárodního dětského fondu (WHO a UNICEF), kde jsou k dispozici přesvědčivá čísla z rozvojových zemí. Statistiky epidemiologů ukazují, že zavedení pravidelných očkovacích programů v těchto zemích v Africe, Asii a jižní Americe vedlo k významnému poklesu nemocnosti a úmrtnosti, očkování doslova zachraňuje životy milionům dětí. Ve vyspělých zemích, ke kterým patří i naše republika, mají očkovací programy dlouhodobou tradici. Bývalé Československo patřilo i před rokem 1989 v oblasti očkování mezi státy, kde očkovací programy byly centrálně organizovány a dosahované výsledky byly významně lepší i ve srovnání se západními zeměmi. Často byly naše očkovací programy u dětí dávány dokonce ve světě za příklad dobré organizace tzv. primární péče (o děti se v primární péči u nás starali vždy pediatři). Rozvoj světové vědy a uvádění jejích poznatků do praxe měnily v posledních deseti letech rychle i situaci v oblasti očkování u dětí a dorostu. Objevila se řada nových očkovacích látek, je snaha omezit jejich vedlejší účinky. Důležitý je i fakt, že se dnes běžně vyrábějí tzv. polyvalentní vakcíny, to znamená, že v jedné injekci je více složek, které jsou zaměřeny proti různým infekčním nemocem. To má velký praktický význam, protože je možno omezit počet návštěv u lékaře a snižuje se i počet injekcí, jejichž podání samozřejmě u dětí nevyvolává žádné nadšení. Paleta chorob, proti kterým je dnes možno očkovat, se významně rozšířila. Pokud jsou tato očkování zařazena do pravidelných schémat, chrání děti proti daným infekcím. Na druhé straně ale zavedení nových očkovacích látek představuje i větší finanční zátěž zdravotnického systému, protože ve vyspělých zemích hradí celoplošné doporučené nebo povinné očkování u dětí stát, nikoliv rodiče. Český očkovací kalendář byl v roce 2001 doplněn o očkování proti vyvolavateli hnisavých zánětů mozkových blan a zánětů příklopky hrtanové (epiglottitis). Přestávají se používat u nás vyráběné vakcíny a přechází se na používání produktů známých a spolehlivých zahraničních firem. Odborná veřejnost nyní diskutuje o možné úpravě očkování proti tuberkulóze, které zatím patří do povinného schématu, ale převládá názor, že by se nemuseli očkovat hned novorozenci, ale až kojenci po ukončení základního očkování proti záškrtu, tetanu, černému kašli, hemofilu a žloutence typu B. Uvažuje se o zavedení méně reaktivní očkovací látky proti černému kašli, což by ale bylo spojeno s významně vyššími finančními náklady. Totéž platí o změně očkování proti dětské obrně – převedení vakcíny perorální (Sabinova typu) na vakcínu injekční (Salkova typu). Některá očkování bude naproti tomu možno omezit nebo úplně zrušit, blíží se např. doba, kdy WHO vyhlásí celosvětově eradikaci dětské obrny (poliomyelitidy). Cílem je úplně očkování ukončit, tak jako se to stalo už před 20 lety s vakcinací proti variole. Další choroba, kde lze pravděpodobně očekávat eradikaci vyvolávajícího agens a časem i ukončení vakcinace, jsou spalničky (morbilli). Pediatři budou nepochybně žádat, aby jednotlivé očkovací látky byly sdružovány do jedné injekce (polyvalentní vakcíny) – to významně omezí situace, kdy je třeba podávat větší počet injekcí, rodiče s dítětem musí chodit opakovaně do ordinace, očkování se často opožďuje, protože se odkládá pro onemocnění horních dýchacích cest atd. Během posledních deseti let byla v ČR vydána řada instruktivních příruček pro očkování. Tyto příručky byly ale hlavně určeny odborníkům a nikoliv laické veřejnost. Pro rodiče byla sice vydána příručka o problémech s očkováním sepsaná americkým lékařem a přeložená do češtiny. Tato knížečka je bohužel zcela jednostranně zaměřena na vedlejší a nežádoucí účinky očkovacích látek a v řadě případů zpochybňuje i základní očkování. Po roce 2001 se u nás začaly objevovat v masmédiích různé články zapálených bojovníků proti povinnému očkování dětí. V tomto smyslu je nejznámější iniciativa skupiny Paracelsus, která má kořeny v alternativní a celostní medicíně. Skupina lobuje na úrovni ministerstev a parlamentu za okamžité zrušení povinného očkování a přináší řadu argumentů především ze zahraničí, kde podobní aktivisté začali se svými kampaněmi už před mnoha lety. Snad nebude škodit připomenout, že nejde o nic nového, kampaně proti vakcinaci se objevily již záhy po zavedení očkování proti pravým neštovicím Dr. Jennerem v roce 1796. V roce 1840 byl např. v Anglii vydán zákon o dobrovolné vakcinaci proti variole, od roku 1853 bylo toto očkování povinné, dokonce pod sankcí velkých pokut. A již 1853 byla organizována první demonstrace proti variolizaci, v roce 1867 vzniklo dokonce sdružení „Anti-Compulsory Vaccination League“, a v roce 1853 začal vycházet speciální věstník bojovníků proti variolizaci! Dětští lékaři na celém světě mohou doložit na podkladě statistických šetření, co se stalo, když se bojovníkům proti očkování podařilo přesvědčit veřejnost, že toto očkování dětem škodí. Příkladů jsou desítky a paradoxem je, že prakticky všechny pocházejí z rozvinutých zemí. Na přerušení očkování doplatily desítky tisíc dětí, když se u nich objevilo typické onemocnění černým kašlem, nebo v posledních dvou letech dokonce spalničkami. Jak již bylo uvedeno, tyto dětské nemoci mohou při epidemickém výskytu způsobit řadu život ohrožujících nebo dokonce smrtelných komplikací. Zhroucení zdravotnického systému v zemích bývalého SSSR bylo např. provázeno i snížením počtu očkovaných dětí a výsledkem byly desítky tisíc případů záškrtu, tisíce komplikací a úmrtí! Co vyplývá z uvedených faktů? Naši praktičtí pediatři musejí být dobře informováni o domácích očkovacích programech a orientačně znát i situace v zahraničí. Rodiče mají plné právo ptát se i v detailech na jednotlivá očkování, včetně možných vedlejších účinků. Odborná veřejnost musí věnovat trvale pozornost kampaním proti očkování a trpělivě vysvětlovat, proč i dnes je třeba zajistit, aby bylo v rámci celoplošného očkovacího programu proočkováno co nejvíce dětí. V roce 2002 byl v České republice pro laiky, což jsou právě rodiče očkovaných dětí, zprovozněn server www.ockovanideti.cz/rodice. Na těchto stránkách se pediatři snaží vysvětlit rodičům principy očkování a odpovědět i na nejčastější otázky, týkající se účinnosti očkování, jeho vedlejších účinků, prostě vše, co rodiče zajímá. Stránky ale nemají v úmyslu nahradit živý kontakt s praktickým lékařem pro děti a dorost, k němuž mají rodiče důvěru a chtějí řadu věcí nejen přečíst, ale slyšet od „svého pediatra“. Čas od času bude zřejmě třeba uspořádat i celostátní propagační kampaně, jak se již poprvé stalo v roce 2002, kdy odborníci dostali příležitost vysvětlovat během „Národního očkovacího týdne“ v rozhlase, televizi a na stránkách novin a časopisů, proč je třeba zachovat povinné očkování a především, jak je to s jeho vedlejšími účinky ve srovnání s riziky, kdyby se očkování přerušilo. Všichni odborníci podílející se na péči o děti a dorost jsou přesvědčeni, že pravidelné očkování musí zůstat i nadále jedním z klíčových bodů preventivních programů v ČR. Musí se snažit, aby dlouhodobá pokroková tradice nebyla přerušena a aktivity byly doplněny podle nejnovějších vědeckých poznatků. Bojovníci proti očkování žádají především zrušení povinnosti děti očkovat. Mají pravdu v tom, že tato povinnost v některých vyspělých státech neexistuje. Tato argumentace je tedy pravdivá, ale jsou vynechána fakta, jak to v řadě zemí dopadlo, když povinné očkování bylo zrušeno! A také je třeba uvést jednu důležitou skutečnost: žádné očkování nechrání 100jimečně, protože se díky vysoké proočkovanosti choroba v populaci prakticky nevyskytuje. Při stoupajícím počtu neočkovaných se riziko větších či menších epidemií prudce zvyšuje, a tak může očkované dítě pořádných a rozumných rodičů být ohroženo nakaženým dítětem, jehož rodiče očkování odmítli. Tady pak platí známá poučka – osobní svoboda a lidská práva rodiny, resp. jedinců, mají své limity, když začínají ohrožovat jiné jedince – a to je právě shora uvedený příklad. Důležitým dokumentem, který dnes dostávají ihned po narození dítěte všechny rodiny, je brožurka Zdravotní a očkovací průkaz dítěte a mladistvého. Do očkovacího průkazu, který je součástí knížečky, zapisují zdravotníci všechna provedená očkování a po ukončení 18. roku se očkovací průkaz oddělí a provází již dospělého jedince. Trvalý a živý kontakt mezi rodiči našich dětí a odbornou veřejností je nezbytný. V popředí by neměly být represivní metody, ale trpělivé vysvětlování, proč je i dnes třeba děti očkovat, jaké výhody to pro dítě přináší. A také jaká rizika by přineslo pro naši populaci, kdyby stoupl počet dětí neočkovaných. Klíčovou roli zde musí sehrát praktický lékař pro děti a dorost.