Neurológia pre prax 6/2002
Slovo úvodem
Vážené kolegyně, kolegové, v roce 1999 se konal v Praze úspěšný mezinárodní neurofyziologický kongres za bohaté účasti českých a slovenských neurologů a asi tisícovky neurofyziologů z celého světa. Po dvou letech se obdobný sjezd konal v Barceloně, z našich zemí se jej aktivně účastnili pouze neurologové z Brna. Česká účast se projevila podle mého soudu dobře, několika úspěšnými přednáškami, posterem, předsednictvím sekce. Položil jsem si otázku, zda nižší účast reflektuje pokles zájmu o klinickou neurofyziologii. Samozřejmě roli jistě hrají i jiné faktory, nepochybně je jednodušší a levnější účastnit se sjezdu v Praze než v Barceloně. Evropský kongres v Barceloně byl méně významný než pražský světový sjezd (International Congress), avšak svoji roli zřejmě také hraje menší zájem o klinickou neurofyzologii. Když jsem se ptal českých kolegů, opakovaně jsem se s setkal s názorem, že klinická neurofyziologie má svůj zenit za sebou, že má nadále svůj význam zejména v klinické rutině, avšak že svůj vědecký potenciál postoupila metabolickým a zobrazovacím metodám jako fMRI a PET. Stala se tedy klinická neurofyziologie výzkumně okrajovou záležitostí? Je tento názor pravdivý? Nejsem sám, kdo si klade tuto otázku, zazněla na barcelonském sjezdu i v úvodní přednášce Lopes de Silvy. Zdá se, že odpověď není jednoduchá a musíme se na problém podívat z několika úhlů. Naznačila ji statistika, prezentována na schůzi evropského výboru společností pro klinickou neurofyziologii, která analyzovala dynamiku přihlášených prací na kongresech v posledních letech. Celkový počet přednášek výrazně narůstá, zejména z oblasti vyšetření motorických funkcí, včetně TMS. Narůstá i počet přednášek týkajících se kognitivních funkcí. Počet přednášek z EMG se udržuje na stabilní úrovni, zatímco přednášek o EEG a zejména o evokovaných potenciálech signifikantně ubývá. Zdá se tedy, že některé metody klinické fyziologie vyčerpaly, alespoň pro tuto chvíli, svůj výzkumný potenciál. Některé jiné metody však naopak získávají na atraktivitě. Klinická neurofyziologie má řadu předností. Měření bioelektrického signálu má výhody, které žádná jiná metoda nemá a zřejmě nebudou v dohledné době překonány. Je to jednak faktor času, tedy možnost registrovat a kvantifikovat velmi rychlé, respektive velmi krátce trvající jevy. Dále je to prudký rozvoj metod studujících funkční vztahy mezi různými oblastmi mozku, respektive různými druhy aktivit. Například koherence nám umožňuje hledat a nacházet vztahy mezi rytmickými aktivitami různých oblastí mozku, ale také studovat případný vztah mezi rytmy v EEG a třesem končetin. V dohledné době osobně očekávám prudký rozvoj v následujících doménách: Epilepsie – několik matematických metod analyzujících EEG nachází změny předcházející záchvat a umožní tak předpovědět dobu vzniku klinického záchvatu. Představa je, že s rozvojem stimulačních metod jako je vagová stimulace nebo DBS bude možné zabránit manifestaci záchvatu před jeho začátkem. Naproti tomu nevidím velký pokrok v metodách, které se snaží definovat epileptogenní zónu (tedy zónu počátku záchvatu) na základě interiktálního záznamu. Výzkum rytmických aktivit bude významný pro výzkum motoriky a kognitivních funkcí. Je taky jedinou metodou, která bude moci přímo prokázat funkční vztahy, např. při fázovaní rytmů v různých oblastech mozku. Je nepostradatelný pro výzkum neurokongitivních sítí. Bezprostředním cílem Pfurtschellerova týmu v rakouském Grazu je „brain computer interface“, kdy měnící se rytmická aktivita mozku prostřednictvím EEG a po matematickém zpracování přímo řídí počítač, který pak např. nahrazuje některou funkci paretické končetiny. Zní to jako science fiction, ale výzkum je již dost pokročilý. Možnosti výzkumu různých oblastí kognitivity zdaleka nejsou vyčerpány a opět, díky časové rezoluci, jsou elektrofyziologické metody nenahraditelné. Příkladem je error potential, tedy elektrický potenciál, který je snímán ve chvíli, kdy si proband uvědomil, že v úkolu udělal chybu. Opět se objevují také práce snažící se o vyhodnocení účinků léků pomocí elektrofyziologie, např. využití modifikací vlny P3 ve vyhodnocení efektu inhibitorů acetylcholinesterázy na demenci. Před námi je velký rozvoj neurostimulačních technik, který se neobejde bez klinické neurofyziologie, vždyť např. stimulace nervus vagus, stimulace hlubokých mozkových struktur, stimulace kortexu a míchy a repetitivní transkraniální stimulace jsou metody v podstatě neurofyziologické, jejichž některé výstupy mohou být měřeny elektrofyziologicky. Můj pohled je jistě subjektivní, jmenoval jsem jen oblasti, které jsou zkoumány u nás, jiné oblasti, které tak dobře neznám, mohou být také zajímavé. Závěrem tedy konstatuji, že výzkumný potenciál klinické neurofyziologie zdaleka není vyčerpán, spíše naopak. Je ovšem potřeba dobře formulovat úkoly a zaměřit se na témata, která využívají právě výhod elektrofyziologie. Klinická neurofyziologie bude mít nepochybně dopad na klinickou praxi. Vážené čtenářky a čtenáři Neurologie pro praxi, kolegyně a kolegové, dovolte, abych vám jménem redakce i redakční rady popřál příjemné prožití Vánočních svátků, v osobním životě šťastný a v práci úspěšný rok 2003. Rád bych poděkoval také všem autorům, recenzentům, spolupracovníkům a redakci. Ve Vaši přízeň doufá a na Vaše příspěvky i v příštím roce se těší prof. MUDr. Ivan Rektor, CSc. předseda redakční rady
